Byl jednou jeden Karpat. Mocný vládce, který měl čtyři syny: Tatra, Pienia, Beskida a Suda. Po otcově smrti si synové rozdělili stát tak, že země ležící na západě připadla Beskidovi.

Beskid měl ženu Boranu, v jejíž péči byly lesy, hvozdy a zvířata v nich. Když Beskid zemřel, Borana se usadila na nejvyšší hoře a vychovala své dvě nádherné dcery, Czarnochu a Białku, a syna Lana. Brzy poté svěřila svým dcerám do péče vody a ryby a svému synovi louky a pole.

Jakmile cítila, že se blíží smrt, objala své děti, rozloučila se s nimi a dala dcerám pokyn, aby po zemi rozvedly vodu, a synovi, aby osázel louky a pole; a to všechno pro užitek lidí. Protože jejich matka navždy zavřela oči, děti ji pohřbily na této hoře, kde dosud šťastně prožívaly své mládí.

Podle matčiných pokynů se sourozenci rozdělili, každý jiným směrem.

Lan zúrodnil všechna místa, kde jeho matka neplodila les, a vytvořil louky s bujnou trávou a pole s úrodným obilím. Dcery mezitím rozdávaly vodu. Černooká a černovlasá Czarnocha se po rozloučení se sestrou chvíli plakala, než se vydala na cestu. Vybrala si mírný svah hory směřující k jihu a zarmoucená pomalu sestupovala do údolí. Zato Białka se světlými vlasy a modrýma očima brzy zapomněla na své starosti a rázně vykročila na sever. Hravě, nedbajíc na skály a srázy, seskočila dolů a vesele si prozpěvovala.

Brzy se Białka ocitla v údolí a ke své radosti před sebou spatřila Czarnochu. Sestry se vřele pozdravily a rozhodly se, že se už nikdy nerozdělí. A tak vesele mezi vysokými horami sestupovaly stále níž a níž údolími, kde už jejich bratr Lan osázel louky a pole.

Nezašly však daleko. Kamenný rytíř Čantor je uviděl, zamiloval si je a nechtěl je pustit dál. Naléhal také na své bratry, aby cestu zatarasili uzavřením údolí horami. Sestry tedy zůstaly v horách, a protože byly vládkyněmi vod, vody se zastavily spolu s nimi a zaplavily celou oblast.

Obě se tu cítily velmi šťastné a neměly v úmyslu opustit Čantora, který je obklopoval tou nejlaskavější péčí a chránil je před studenými větry a horkými slunečními paprsky. Sestry se mu na oplátku odvděčily tím, že zúrodnily horské svahy, takže brzy byly porostlé nejkrásnějšími lesy, travinami a květinami. Každý večer a ráno vyhlazovaly vodní hladinu tak, aby se hory mohly na sebe podívat jako v zrcadle. Takové štěstí však netrvalo dlouho.

Matka Země řekla horám, aby se rozestoupily a vypustily vodu. Čantor musel poslechnout, ale nechtěl dívky pustit do neznáma. Vyslal proto jen jednu vlnu, aby prozkoumala a našla cestu.

Sestry natrhaly květiny z břehů, upletly z nich věnec a po ozdobení této vyslané vlny se s ní srdečně rozloučily.

První vyslaná vlna, známá jako Visla, se po výstupu z oblíbených hor brzy ocitla na rovině a už se toužila vrátit k sestrám, když z dálky spatřila hory, a přestože byly menší, vydala se k nim. Byly to hory Kraka, které vlnu přivítaly a podávaly ji dál sestrám.

Vlna, kterou vyslal, byla všude vítána, protože ji následoval Lan, který zasel trávu a obilí. Vlna procházela rozsáhlými zeměmi, stále se držela v blízkosti hor, a když opustila město Kraka, pokračovala do dalších zemí: Sandoměř, Puławy, Varšava, Modlin, Płock, Włocławek, Toruň a za Chełmnem běžela k moři.

Za touto vyslanou vlnou, Vislou, byly a jsou sestrami znovu a znovu vysílány další vlny a všechny sledují stejnou cestu, jakou naznačila ta první. A to se stalo, když slunce vyšlo vysoko a květiny rozkvetly nejbujněji.

Na památku této události od té doby dívky podél celého toku Visly v předvečer svátku svatého Jana slaví Wianki, nebo Věnce, a pouštějí po vodě věnce s květinami. Údolí v bývalém státě Beskida zúrodnil Lan loukami a poli a Matka Země je dala horalům.

Od té doby se voda tekoucí v tomto údolí nazývá Visla, potok, kterým se spustila Czarnocha – Czarna Wisełka, a potok Białky – Biała Wisełka. Zatímco hora, kde Borana pobývala, se jmenuje Barania Góra a Čantorův bývalý domov se jmenuje Čantoryje. Lidé žijící mezi těmito horami se nazývají horalé a lidé žijící ve vzdálenějších zemích se nazývají Lanowie nebo Lachy…